Poslední dobou o tomhle přemýšlím docela často. Tak ráda bych milovala celým svým srdcem, ale nejde to. Nerada k sobě pouštím lidi a když už je k sobě pustím, tak je radši hned opustím. "Opusť, než budeš opuštěn." Dá se říct, že se tím bohužel řídím. A už to nezměním. Hádám, že vás moje žvásty nezajímají, ale já se musím vypsat a musím to někam přidat.
Takže znovu k tématu. Milovat nebo nemilovat? Milovat věci je tak snadné, tak proč je milovat lidi tak těžké? Lidi nás opustí, věci ne. Je snadnější se zamilovat do písničky, protože nás neopustí? Nepodvede nás? Neublíží nám? Proč vlastně lidi ubližují? Tolik otázek a žádná odpověď. Nestraší vás to? Že se tak často ptáme sami sebe, ale nikdy si neodpovíme? Už bylo dost otázek.
Co když se zamiluji do nesprávné osoby.. Nejhorší na tom je, že je mi 15 a takhle bych neměla přemýšlet. Měla bych si užívat mládí, ne? Třeba se tak cítím dospěleji. Ne. Spíš jsem se zamilovala a nevím jak z toho ven. Nevím, jak se toho zbavit. Je to jako parazit nebo klíště. Láska je jako klíště, nepustí se nás, dokud se jí nebudeme pokoušet zbavit. Zvláštní, jaké myšlenky mám v hodinách, kdy bych se měla učit a dělat věci co puberťáci dělají. Proč nejsem jako holky, které střídají kluky jako ponožky? Neměla bych to tak lehčí? Zase otázky a zase jsem zmatená.
Žádné komentáře:
Okomentovat