Cítím se, jakoby každá část mého těla byla bez duše, ublížená skrz naskrz, nefunkční, bez života. Cítím se, jakobych se měla každou sekundu zhroutit, spadnout, usnout a už se nikdy neprobudit. Je to nekonečné. Ráno se probouzím s jemným úsměvem na rtech, doufajíc, že dnes to bude lepší, ale o pár minut si uvědomím, co všechno se včera stalo a jde to zase nanovo. Vstanu celá rozlámaná a po několika minutovém utrpení jsem připravená do školy, kde budu muset být 6 hodin a ještě ke všemu se budu muset tvářit jako by všechno bylo v pořádku a já byla šťastná. Směju se, usmívám se tak moc, až mě z toho bolí tváře a znovu se cítím, že za chvilku zkolabuji. Už jsem jednou ležela na lavici a měla sto chutí zavolat mámě, že takhle dál nemůžu.Nejde to změnit ani zastavit. Nejde s tím dělat vůbec nic.
Po škole přijdu domů a konečně shodím tu falešnou masku, úsměv zmizí, všechno je pryč a přichází ta Nikol, kterou viděla jen ona sama. Doma nikdo není, jsem sama. Zase. Dokonce opravdu sama. A v tuhle chvíli si jen lehnu na postel a brečím a neumím to zastavit, nejde to, je to jako virus, který vás napadl a nejde se o zbavit, je to jako nevyléčitelná nemoc. Když vidím ty holky, které se smějí a jsou šťastné mám chuť se jich zeptat jak to dělají. Proč nemůžu být i já šťastná? Proč jsem pořád tak ublížená, sama, bezmocná, naivní, hloupá a zlomená. Co jsem komu udělala, že to musím trpět zrovna já?! Proč jsem přišla o jediného člověka, který mě toho všeho zbavil a s jeho odchodem to znovu přišlo?
Proč to prostě nemůže skončit a proč to nemůžu skončit já.. A říkat si, že jednou to bude lepší? Copak tomu můžu věřit, když je to každý den horší a horší a já se jen bojím chvilky až už toho bude moct a já to nezvládnu..Už takhle dál nemůžu, nejde žít jen v bolesti a utrpení. Jsem z toho všeho tak unavená, jsem tak unavená z lhaní blízkým, že jsem v pořádku, že se mám dobře. Nejhorší je, že to nikdy neskončí.
