Taky jste měli tu náladu, kdy jste si jednu chvilku mysleli, že jste šťastní a po nějaké době to všechno vyprchalo a vy jste byli zase na dně? Pokud ne, tak vám tiše závidím a gratuluji. Vlastně nevím jak tenhle článek pořádně začít. Nevím o čem psát, nevím co psát, ale přesto mám chuť psát dokud mě nebudou bolet prsty a já vyčerpáním nezemřu. Bože, to by byla nádherná smrt.
Představte si, že píšete knížku,příběh graduje, všechno se začíná rozmotávat, blížíte se ke konci, těšíte se na úspěch, vidíte své knížky na pultech v obchodech, v reklamách a z té radosti a natěšení dostanete infarkt a zemřete. Jsem divná, když se mi to zdá jako naprosto nádherná smrt? Kam se hrabe "umírání v tvé náruči <3 <3" ewww.
Psaní. Stále nechápu jak někoho nemůže bavit číst knížky, obohacovat slovní zásobu, psát své myšlenky na papír nebo do počítače. Upřímně? Je mi opravdu opravdu líto lidí, kteří svůj život chtějí trávit v kancelářích za monitorem a unavení odejít domů, kde budou znovu čučet do monitoru. A neříkejte mi, že to někoho může bavit. Nevěřím tomu a věřit tomu nebudu. Nudný stereotyp.
Asi se pomalinku přesunu ke konci. Koukám po pokoji a potřebuji zabalit víc věcí, přeci jenom, stěhování se blíží a samou nedočkavostí jsem si sbalila snad všechno. Je fakt, že rušná Praha mi bude chybět. Bude mi chybět usínání při troubení aut, klapání podpatků po silnici a smrad starých babek.
Žádné komentáře:
Okomentovat